Historie střešních krytin: Od pravěkého chvojí, přes středověké šindele až po moderní plech

Lidé již od nepaměti stavěli přístřešky, aby si zajistili teplo, soukromí i ochranu před nepříznivým počasím a nepřáteli. Samozřejmou součástí příbytků byly už od začátku střechy a střešní krytiny, které je více či méně efektivně zakrývaly. Podívejte se s námi, jak se v průběhu dějin měnila a vyvíjela podoba střech, které střešní krytiny byly typické pro kterou historickou etapu a jak vznikla dnešní moderní podoba krytin.   Ploché střechy sloužily jako terasy již ve starověku

V dalekém pravěku žili lidé v primitivních příbytcích, které zakrývaly jednoduché přírodní materiály, které znali a které jim byly běžně k dispozici. Střešní konstrukci tehdy tvořily poskládané větve, střešní krytinu pak chvojí, rákos, palmové listy, sláma či zvířecí kůže. O stavbu příbytků a pokládku krytin se staraly výhradně ženy, neboť tyto povinnosti spadaly do péče o domácnost. Ve starověkém Egyptě a na Blízkém Východě pak vznikly první ploché střechy. Tamní obyvatelé si je mohli dovolit, protože se jednalo o oblasti teplé a suché, bez přítomnosti výraznějších srážek. Tehdy také poprvé přišly na svět propracovanější střešní konstrukce, kde první trámy tvořily kmeny stromů, které byly mezi sebou propletené proutím, později pak dřevěné kulatiny a kamenné desky. Střešní krytina mohla mít několik podob. Osvědčila se buď jako udusaná hlína, vrstva směsi jílové kaše s plevami obilí a slámou, která na ostrém slunci zatvrdla, anebo asfaltová hornina vytěžená z Mrtvého moře, která vynikala vodotěsnými vlastnostmi. Na mnohých stavbách sloužily ploché střechy i jako terasy k odpočinku nebo vegetační zahrady. Jejich památka se dodnes dochovala například v chrámu královny Hatšepsut či visutých zahradách královny Semiramis.  

Časté požáry střech vedly k nástupu nehořlavých materiálů  V oblastech, kde panovaly četné srážky, se používaly spíše střechy šikmých sklonů a odlišné materiály k jejich zakrytí. Tehdejší zemědělská obydlí pokrývala sláma z vypěstovaných obilnin anebo rákos. Použití těchto materiálů pak zavdalo vzniku doškových krytin, které se od té doby začaly šířit a nabývat na popularitě. V nezemědělských oblastech, kde převládalo množství dřeva, pak lidé začali pobíjet střechy dřevěnými prkénky, které dnes známe jako šindele.   Nevýhodou došků a šindelů však byla vysoká hořlavost. Nezřídka se stávalo, že ohniště, které bylo tradičně umístěno uvnitř domu, zapálilo střechu nad hlavou. Proto se lidé stále častěji uchylovali k použití nehořlavých a trvanlivých materiálů a začali střechy vyrábět z kamenných desek či hliněných tašek. Přestože první pálené tašky znali již staří Řekové a jejich první stopy byly zachyceny na Krétě, u nás své uplatnění našly teprve až ve středověku.  

Ploché střechy se staly významným architektonickým prvkem  V 18. století mnohé evropské země znovu objevily kouzlo asfaltu, který se na střechách objevoval v podobě asfaltových pásů. V některých oblastech, zejména těch chudších, se od pálených tašek přešlo ke střešním krytinám z přírodní břidlice, neboť byly výrazně levnější. S příchodem 19. století si získala oblibu betonová varianta tašek, raritou nebyla ani dehtová lepenka. O století později pak začala být populární levná a lehká azbestocementová krytina známá jako eternit, nadále se však zachovaly i asfaltové pokrývky střech. K největšímu rozvoji plochých střech v moderních dějinách došlo nejprve v meziválečném období, kdy v roce 1927 známý architekt Le Corbusier definoval architektonické zásady, podle nichž měly být ploché střechy využívány jako pobytové terasy a zahrady, a staly se díky tomu významným architektonickým prvkem. K dalšímu masivnímu rozvoji střech mírných sklonů pak přispěla hromadná výstavba bytových a panelových domů 60. letech.  

Velký vývoj střech ve 20. století zakončily dnešní lehké krytiny Střechy a střešní krytiny bytových a panelových domů ovšem během následujících dekád prošly velkým technickým vývojem, protože prvotní jednoduché jednoplášťové střechy se příliš neosvědčily. Neměly totiž dostatečné termoizolační vlastnosti a často do nich zatékalo. Na střechách jsme tak mohli v průběhu času pozorovat železobetonové panely doplněné parotěsnou vrstvou z asfaltových pásů, pěnový polystyren, který se pozvolna stal nedílnou součástí skladby střešních plášťů, nebo kompletizované tepelně izolační dílce složené z polystyrenu, asfaltových pásů a desek z heraklitu. Od 70. let se pak začaly současně využívat také střechy dvouplášťové, jež tvořil železobeton, zděné části, dřevo a další. V 90. letech se materiály i skladby střech neustále rozvíjely současně s tím, jak se zvyšovaly požadavky na termoizolační kvalitu. Dnes jsou populární především lehké střešní krytiny, nejčastěji v plechovém provedení, například jako trapézový plech. Ty se osvědčily z celé řady pohledů. Vynikají například v odolnosti proti přírodním podmínkám, mají dlouhou životnost díky kvalitnímu materiálovému zpracování a ochrannému povrchovému nátěru, splňují přísné požadavky na termoizolační vlastnosti, mají až desetkát nižší hmotnost než ostatní krytiny, díky čemuž tolik nezatěžují střešní konstrukci, a jejich montáž je díky přesně objednaným délkám pásů rychlá a jednoduchá.